Střídavá péče                             

Střídavá péče je stále častější způsob řešení porozvodové péče o děti. Tento trend je výsledkem dlouhodobého vývoje společnosti, rozvodovosti, genderových rolí, ale i sekularizace a ztráty stigmatu netradičních uspořádání rodin. Je proto třeba se těmto změnám ve společnosti přizpůsobit a počítat s tím, že oba rodiče mají na děti stejné právo, pokud oba svou roli rodiče řádně plnili a mají o děti zájem. V českém právním prostředí se postupně vyjasňuje, za jakých podmínek může soud rozhodnout o střídavé péči, a naopak, jaké okolnosti mohou představovat překážky pro její nařízení.

Ústavní soud ve svém přelomovém nálezu ÚS 2482/13 ze dne 26.5.2014 označil střídavou péči za prioritní řešení. Je však nutné podotknout, že každé dítě a situace, v níž se rodina nachází, je odlišná a je potřeba, i přes vydané nálezy Ústavního soudu, případ posuzovat velmi individuálně a jednotlivě, neboť má takové rozhodnutí fatální následky na dítě a jeho budoucí vývoj.

Nejlepší zájem dítěte

Postoj dítěte a hájení jeho zájmů je nejstěžejnější atribut při rozhodování soudu o střídavé péči. Soudy by měly vždy pečlivě vážit, jaký výchovný model je v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Tím je zejména zachování stávajících vazeb a prostředí. Dále je třeba zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a případné nastolení střídavé péče bezesporu představuje. Je třeba brát ohled i na citovou orientaci dítěte, na zachování jeho zázemí a bezpečí a na možnost zachování jeho citových vazeb k blízkým osobám, k jeho přátelům a zájmům. Dále se zkoumá hmotné zázemí obou rodičů, vzdálenost od školy, kroužků aj. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, a to zejména u malých dětí, který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval a kdo pro něj představoval ústřední osobu, k níž je citově připoutáno. Nicméně, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pouhý nízký věk nezletilého není sám o sobě důvodem pro automatické svěření dítěte do péče matky a vyloučení možnosti svěřit dítě do střídavé péče obou rodičů.

V nálezu ÚS 3065/21 Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy absolutně nezdůvodnily, z jakého důvodu je útlý věk na překážku střídavé péči. Mimo jiné zde zmiňuje, že děti potřebují již od narození budovat a rozvíjet vztah k oběma rodičům a dojde-li k rozpadu rodiny, má být co nejrychleji zajištěno uspořádání péče a výchovy, nikoliv čekat na "vhodný" věk dítěte. Tímto je apelováno na řádné odůvodnění rozhodnutí, ať už má být jakékoliv.

Podmínky pro střídavou péči

Z dosavadní judikatury lze shrnout, že pro stanovení střídavé péče by měly být splněny následující kritéria. V prvé řadě musí mít oba rodiče k dítěti citové pouto a projevit o svěření dítěte do střídavé péče skutečný a upřímný zájem. Dále se přihlíží ke schopnosti usilující osoby o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. Dalším kritériem je zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb. Z tohoto titulu je nutné posuzovat věk, zdravotní stav, výchovné schopnosti, ale také materiální zabezpečení a morální integritu rodičů. V neposlední řadě se přihlíží k přání dítěte, a to zvláště v případě, že lze vzhledem k věku předpokládat dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost.

V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. Pokud jsou u obou splněny srovnatelné podmínky pro péči o dítě, soud zpravidla střídavou péči stanoví.

Překážky střídavé péče

Jednou ze situací, kdy je obecně nevhodný model střídavé péče, je přílišná vzdálenost bydliště obou rodičů a to zejména, když by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo přerušit jeho vazby v daném sociálním prostředí. Vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, však nemusí být vždy důvodem, který by střídavou péči a priori vylučoval. Při posuzování tohoto hlediska je třeba přihlédnout k dalším okolnostem daného případu, zejména pak k tomu, zda je dítě převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat.

K tomu lze poukázat na nález Ústavního soudu sp.zn. ÚS 1835/12, kdy byla upravena střídavá péče o dítě rodičům, jenž jeden žil v České republice a druhý na Novém Zélandu. Péče a výchova o dítě trvala vždy u jednoho rodiče půl roku.

Dalším důvodem bránícím svěření do střídavé péče může být nevhodná komunikace mezi rodiči či specifický zdravotní či psychický stav dítěte, pro které by taková péče představovala nepřiměřenou zátěž (emoční labilita, vysoká fixace na jednoho z rodičů, nutnost speciální a intenzivnější péče a pozornosti, porucha autistického spektra atp.)

Soudy by měly rozhodovat tak, aby byly také zohledněny profesní závazky rodičů a hledat řešení tak, aby se rozhodlo v nejlepším zájmu dítěte. Nelze odmítat úpravu střídavé péče jen proto, že je organizačně náročnější, pokud existuje možnost, která umožní zachovávat a rozvíjet oba rodičovské vztahy.

Typy střídavé péče

Když se řekne střídavá péče, téměř každý si představí výchovu a péči o dítě 50/50, tedy interval střídání péče o dítě po jednom týdnu. I přesto, že je tento model často preferovaný, ústavní judikatura ani zákon nepředjímá tento typ střídavé péče jako jediný. Střídavá péče tedy nutně nemusí znamenat rovnoměrné rozdělení času mezi rodiče. Další formou je střídavá péče, která je nerovnoměrná a vychází z premise, že týdenní změna není vhodná, spíše pro všechny zatěžující. Posuzuje se, co je pro dítě v konkrétní situaci skutečně prospěšné, a to může znamenat i jiný režim než týdenní střídání. Ke každému jednotlivému případu je potřeba přihlížet velmi individuálně a skutečnost, že jednomu dítěti je to ku prospěchu jeho zájmům, pro jiné dítě by to mohlo znamenat stres a nevhodnou cestu.

Střídavá péče vs. výlučná péče s rozšířeným stykem

V nedávném nálezu sp. zn. ÚS 3065/21 se Ústavní soud zabýval rozdílem mezi střídavou péčí a rozšířeným stykem v rámci výlučné péče. Tento terminologický rozpor je v právní úpravě dlouhodobě nejasný, protože zákon jednoznačně nevymezuje, jaký rozsah styku se ještě pohybuje v rámci výlučné péče a kdy již nastupuje střídavá péče. Modely výlučné péče se širokým stykem se tak mohou v praxi překrývat s modely střídavé péče s nerovnoměrným podílem času. To znamená, že i při výlučné péči může být druhému rodiči stanoven rozsáhlejší styk než v rámci některých forem střídavé péče.

Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil, že rodičovská odpovědnost je rovnocenná pro oba rodiče bez ohledu na zvolený model péče. Nicméně přes tuto rovnocennost dospěl k závěru, že soudy by měly přednostně volit režim střídavé péče, a to i přesto, že mezi jednotlivými modely není výrazný faktický rozdíl. Hlavní argument, který k tomuto závěru vedl, spočívá v tom, že střídavá péče i při nerovnoměrném rozložení času mezi rodiče zajišťuje jejich rovnocenné postavení, a zabrání tak situacím, kdy by jeden z rodičů mohl uplatňovat větší nárok na dítě a tuto pozici zneužívat při sporech s druhým rodičem.

Tento závěr však postrádá hlubší argumentační oporu. Ačkoli Ústavní soud poukazuje na faktický aspekt věci, jeho stanovisko působí spíše jako deklarativní a symbolické než jako důkazně podložený princip, který by měl sloužit jako právní vodítko pro rozhodovací praxi obecných soudů.

Výživné

I v případě střídavé péče se stanovuje rodičům výživné, a to zpravidla oběma zároveň. V praxi to vypadá tak, že se vzájemné výživné rodičů započítává a výživné fakticky hradí jen ten, kterému bylo výživné stanoveno vyšší (kvůli vyšším příjmům, majetku apod.) Takto určené výživné je menší, než pokud by byly děti ve výlučné péči jednoho z rodičů, přesto se i v tomto případě dorovnává tzv. stejná životní úroveň dětí s rodiči. O větší náklady jako třeba školné, platby za kroužky a různé dražší vybavení by se měli rodiče podělit.

Jak vypadá praxe?

V řízení o úpravě péče o dítě před soudem se více či méně flexibilních řešení zpravidla nedočkáte. Pokud se z nějakého důvodu nemůžete s partnerem dohodnout na péči o děti a nechcete, aby za Vás rozhodoval soud, zkuste mediaci. Za pomocí mediátora můžete s partnerem dospět k dohodě, která bude zohledňovat zájmy dítěte i Vaše. Konečný model pak nemusí být přímo střídavá péče, ale například výlučná péče s rozšířením styku pro jednoho z rodičů. Řešení může být mnoho a jenom Vy víte, které by Vám a Vašim dětem vyhovovalo nejvíc.

Závěr

Střídavou péči je nutné vnímat jako prostředek k co nejúplnějšímu naplnění práva dítěte na oba rodiče. Tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachovat pevné vazby s oběma rodiči, ale zároveň zůstat součástí jejich každodenního života. Přesto však nelze střídavou péči považovat za automatické řešení při rozpadu rodinného soužití. Soud je vždy povinen individuálně posoudit, zda je takové uspořádání v nejlepším zájmu dítěte. Pokud oba rodiče splňují podmínky pro výchovu dítěte ve srovnatelné míře, vychází se z principu, že nejlepším řešením je zachování péče obou rodičů. Nicméně i v takových případech mohou existovat specifické okolnosti, které by svěření dítěte do střídavé péče vylučovaly, nebo by taková úprava nebyla v jeho nejlepším zájmu. Klíčovým aspektem vždy zůstává dohoda rodičů, která je v konečném důsledku pro dítě tím nejvhodnějším řešením.

JUDr. Barbora Martinková

ve spolupráci s Ivanou Adamusovou, praktikantka

Sledujte mě na facebooku:

https://www.facebook.com/Advok%C3%A1tn%C3%AD-kancel%C3%A1%C5%99-JUDr-Barbora-Martinkov%C3%A1-113753060262476